Oheň - zlo, nebo dobro lesa?

Když si v těchto dnech otevřu webové portály zaměřené na lesnictví, prakticky všechny se věnují jednomu tématu – požárům. Hoří u nás, hoří v jižní Evropě a člověk by mohl snadno nabýt dojmu, že hoří celá severní polokoule. Teploty, které Evropu v posledních letech sužují, jsou skutečně mimořádné.

Oheň je v řadě oblastí světa jedním z hlavních faktorů, které odstraňují odumřelou biomasu a umožňují obnovu ekosystémů. Je tomu však stejně i v České republice? Tato otázka rezonuje odbornou i laickou veřejností minimálně od roku 2022, kdy požár v Národním parku České Švýcarsko zasáhl přibližně tisíc hektarů lesa.

Krátce po této události se objevila řada odborných názorů. Zaznívalo například, že suché dřevo není samo o sobě hlavní příčinou rozsahu požáru, stejně jako že rozhodující roli nehrál ani kůrovec či způsob hospodaření v národním parku. Odpověď však zdaleka není jednoduchá.

Mě osobně zajímá jiná otázka: Je, nebo bude v budoucnu i u nás oheň hlavním eliminátorem biomasy? Pokusím se na ni odpovědět spíše provozním a selským pohledem. Tím možná trochu popudím část vědecké obce, ale české lesy zatím spravují především lesníci, nikoliv vědci.

Jak funguje lesní ekosystém?

Podívejme se na věc od základu.

Každý ekosystém je tvořen složkami neživými a živými. Mezi neživé patří světlo, voda, teplo, půda a vzduch. Živou část pak tvoří producenti, konzumenti a destruenti. Právě vzájemné vazby mezi těmito složkami umožňují fungování života na Zemi.

Požár představuje jednu z významných disturbancí, tedy faktorů narušujících stávající stav ekosystému. V některých částech světa se stal natolik běžnou součástí přírodních procesů, že do určité míry nahrazuje roli rozkladačů odumřelé biomasy.

Jinde však tuto práci zajišťují především houby, bakterie, bezobratlí a další organismy. Společně s příznivým vlhkým klimatem dokážou rozložit odumřelé části rostlin i živočichů a nastartovat humusotvorný proces. Biomasa se postupně rozpadá, živiny se vracejí do půdy a mohou být znovu využity živými organismy. Celý koloběh se tak uzavírá.

Pokud je však prostředí dlouhodobě suché, horké a stabilně bez výraznějších změn, rozklad probíhá mnohem pomaleji. Odumřelá hmota se začne hromadit a vytváří silnou vrstvu připomínající mulč. Nové rostliny mají omezené možnosti uchycení a celý proces obnovy se zpomaluje.

Právě v těchto podmínkách vstupuje na scénu oheň, nejčastěji po zásahu bleskem. Během krátké doby odstraní obrovské množství nahromaděné biomasy a přemění ji na popel obsahující řadu důležitých živin. Výjimkou je zejména dusík, který při hoření uniká do atmosféry. Ostatní prvky jsou však pro přeživší organismy rychle dostupné.

Tam, kde tento proces funguje tisíce let, se mu dokázaly přizpůsobit celé ekosystémy. Některé rostliny dokonce přímo využívají oheň jako součást své reprodukční strategie. U některých druhů borovic například vysoká teplota podporuje uvolnění nebo klíčení semen.

A kde stojíme my?

Nacházíme se ve střední Evropě – v oblasti, kde rozklad biomasy tradičně zajišťuje především vlhčí klima a bohaté společenstvo rozkládajících organismů.

To samozřejmě neznamená, že se u nás požáry nevyskytují. Znamená to však, že za běžných podmínek nejsou hlavním mechanismem, kterým les odstraňuje odumřelou hmotu.

Proč byl požár v Českém Švýcarsku tak obrovský?

Podle mého názoru šlo o důsledek několika na sebe navazujících procesů, na nichž se významně podílel člověk:

1. Oblast byla po dlouhou dobu obhospodařována především za účelem produkce dřeva.
2. Po vyhlášení národního parku nebyla tato skutečnost dostatečně zohledněna. Hlavním předmětem ochrany nebyl les, ale především unikátní geologické prostředí.
3. Neprobíhala dostatečně intenzivní a systematická přeměna hospodářského lesa na druhově, věkově a prostorově diferencovaný les přírodě bližšího charakteru.
4. Významný prostor byl ponechán samovolným přírodním procesům s předpokladem, že jakýkoliv vývoj je z hlediska ochrany přírody žádoucí.
5. Kůrovcová kalamita během krátké doby zásadně ovlivnila rozsáhlé plochy lesa.
6. Rychlý rozpad porostů v kombinaci s dlouhodobě suchým a teplým počasím vytvořil podmínky pro mimořádně intenzivní požár.
7. Konečným impulzem byl člověk – ať již úmyslně, nebo z nedbalosti.

Samotný požár tak lze vnímat jako logický proces. Je však třeba si uvědomit, že předcházela řada lidských rozhodnutí a zásahů, které vytvořily podmínky pro jeho mimořádný rozsah.

Oheň jako přítel lesa?

V podmínkách dnešní střední Evropy podle mého názoru nelze oheň považovat za jednoznačné dobro ani za běžný nástroj obnovy lesa. Tuto roli zde stále plní především houby, bakterie, hmyz a další organismy, které dokážou efektivně rozkládat mrtvou hmotu a vracet živiny zpět do koloběhu života.

Budoucnost však může být jiná. Pokud bude pokračovat oteplování klimatu a prodlužování období sucha, mohou se objevit lokality, kde bude oheň hrát podstatně významnější ekologickou roli než dnes.

Zatím bychom však měli být opatrní s představou, že je oheň automaticky přítelem našich lesů. V českých podmínkách zůstává především mimořádnou disturbancí, nikoliv běžným a žádoucím mechanismem fungování lesního ekosystému.